Je nás o 4 kila víc!

WTF?

WTF?

Ok, všichni víme že Amíci jsou trochu jiní (teda ne všichni, helou Jay a Karen ;)). Ale některé bizarnosti mě nepřestávají překvapovat.

Tak například dneska jsem narazila na hned dvě megapodivnosti, o které se musím před spaním podělit a tak je ze sebe setřást, protože sdílené trápení = poloviční trápení :)

1. Prapodivné dorty na Baby Shower. Pokud nevíte co je to Baby Shower, klikněte sem. Ujišťuji vás, že ten divný překlad Googlu je z toho co bude následovat, nejméně divný :)

Obávám se, že pupečníku chybí jedna céva, možná i dvě (ze tří)

Hm..aspoň že se nejedná o transfůzní syndrom dvojčat...

Noční můra sálového personálu?

Tady asi stála modelem nějaká přirozeně krásná maminka typu A. Hanychové

Je libo placentu, nebo se zaříznete do prdelky?

2. Ještě prapodivnější dárek na Baby Shower

Oslava domácího porodu do vody. Chybí jen přihlížející manžel, tchýně, starší děti a pes.

A teď netlačte maminko, jinak se potrháte...

A ještě jedno zatlačení...

A je to...!

...je to... malá výrobní vada, neb chybí lulánek...nebo lulinka?

Všechny fotky jsou vykradené odsud a odsud.

Plenky

Doháním poslední milé starosti a povinnosti.
Jednou z nich bylo zrevidovat a doplnit naši výbavu látkových plen. Jsme totiž jednoznačně pro, aby bylo miminko zase v bavlnce. Na vlastní kůži jsme se přesvědčili o výhodách látkování a nebudu ani vypisovat proč, protože benefity už jsou dostatečně bohatě popsané v celém cyberprostoru a pokud někdo látkovky nepobral dodneška, tak to můj pochvalný post sotva změní.

Po Samovi nám zbyly Bum Genius 3.0 na suché zipy v krásných barvách a perfektním stavu. Výrobce je doporučuje od narození po nočník, ale naše zkušenost je trochu jiná - nejmenší velikost sedne opravdu dobře bez kompromisu spíš až tak od 5 kg (4-5 týdnů věku) a cca v jednom roce nám pro změnu začaly protékat kolem nožiček a stolice končila občas na zádech. Bylo znát, že Sam už je úplně jinak mobilní a tahle plena a četné jízdy na motorkách a odrážedlech nešly dohromady. Byla však tehdy veliká chyba myslet, si že už nemá cenu hledat vhodnou batolecí plenu, protože konec plenek je na dosah. Chyba lávky. Trvalo to ještě dlouho a jeli jsme bohužel v jednorázovkách - můžu tudíž srovnat a posoudit oba systémy a ten "jednorázovkový" považuju za nudnější, pracnější a dražší.

Zpět k našim plenám. Přes nedostatky výše nám BG dělaly skvělou službu cca jeden celý rok a těším se, že je budeme používat znovu.

Na novorozenecké období jsem se ale pro tentokrát rozhodla používat systém plenka+svrchní kalhotky, jednak kvůli tomu, že obojí bude ve velikosti NB (newborn) nebo XS sedět na ty dva kmínky a nezhojený pupík líp, a navíc první týdny bude možná spotřeba plenek zase enormní - aspoň Samík si "ustřelil" každou chvilku a přebalovalo se pořád, než se to nějak stabilizovalo koncem šestinedělí. Po konzultaci se zkušenějšími jsme tedy nyní pořídili 22ks vícevrstvých plenek a 5 svrchních kalhotek s PUL zátěrem na suchý zip. Šlo o koupi z druhé ruky, takže tato investice představovala celkem 800 kč (šlo o mimořádně výhodnou koupi, teoreticky se tato výbavička záhy prodá za stejnou částku, takže náklady na první etapu budou prakticky nulové).
Mimochodem, koupě z druhé ruky má ještě tu výhodu, že plenky zpravidla sají mnohem lépe než nové, které získají správnou nasákavost teprve až tak po desátém vyprání. Nebojte se proto koupě používaných plen, vyprání na vysokou teplotu a přídavek desinfekce spolehlivě odbourají jakékoli opodstatnění k hygienickým zábranám. Ale hlavně se nebojte látkovek jako takových, nekoušou a můžou dát vaší mateřské zase úplně jiný a zábavný rozměr (což vám nejdřív vaše maminky nebudou věřit, protože mají dodnes kopřivku z toho, jakou námahu vynakládaly na údržbu našich plen a zadků za nás!).

Supermanažerka aneb Životopis po mateřské dovolené

Při nedávném zamyšlení o denní náplni ženy na MD jsem si vzpomněla na tento fejeton. Dvojnásob oceňuji, že ho napsal muž, protože kdyby byla autorkou žena, všechny dosud nerodivší dvacítky a většina mužského pokolení by ho zařadili do kategorie výplodů znuděných nebo vykojených ženských na mateřské ;)


Nevím, proč ženy po rodičovské dovolené trpí při hledání práce nízkým sebevědomím. Na otázku, co jste dělala v posledních letech či jakou máte praxi, nemusí při pohovorech přece jen klopit oči.

Co třeba:
"Mám za sebou sedm let tvrdé manažerské práce na plný úvazek. Vedla jsem tým, v němž byl i můj starší kolega a partner, s kterým jsme rozjeli ambiciózní projekt multiplikace lidských zdrojů. Tým se rozrostl o kolegu na pozici junior scream manažera, kterého jsme museli teprve vyprofilovat. Spala jsem jen několik hodin denně. Projekt byl v plenkách a první výsledky mojí práce, které jsem nacházela v nich, nebyly povzbudivé. Musela jsem navíc řešit nízké základní jmění, neustálé výkyvy v cash flow, druhotnou a hlavně prvotní platební neschopnost. I moje pozice v týmu byla složitá. Snažila jsem se delegovat některé úkoly na kolegu, ale nevyjasněné kompetence nás občas stavěly proti sobě. Měl totiž zajímavý pocit, že tým vede on. Musela jsem odvrátit i situaci, kdy chtěl projekt opustit kvůli jinému, zdánlivě dobře nastavenému projektu. Přesto jsem ho motivovala a vrátila do týmu.

Postupně se náš mladý kolega postavil na vlastní nohy a už jsem ho nemusela vodit za ručičku, což mi uvolnilo ruce k práci na rozšíření týmu. Jenže pak přibyli do týmu nečekaně dva další nováčci a byli jsme zase na začátku. Dnes ale mohu říct, že se tým stabilizoval a chová se bez nadsázky jako jedna rodina ..."

Myslím si, že na takový životopis existuje jen jedna odpověď. "Jste přijata!"


Autor: Pavel Tomeš
Zdroj: Sedmička ze dne 22. dubna 2010

Za všechny mámy děkuji, pane Tomeši!

Samíkovy průšvihy I.

Tímto záznamem načínám seriál o Samíkových průserech a nabízí se rovnou nejnovější historka, stará ani ne 24 hodin. 



Nedávno jsem tu psala o mé emoční labilitě v těhotenství a soucitu se zvířátky a vším živým. Jako bych toho neměla už takhle dost, připravil mi Sam pernou chvilku, když se rozhodl podělit se o svůj včerejší oběd s rybičkama. Nevím jak k tomu celému došlo, protože jsem v ložnici třídila šatník a fotila pár věcí na prodej (ano, jinými slovy, měla jsem nulový rodičovský dozor), když tu slyším vzdáleně cinkot něčeho kovového o stěny akvárka, které dostal Samík k vánocům spolu se čtyřmi živorodkami (Pavími očky).
Běžím seč mi břicho dovolí a najdu Sama klečet na komodě s akvárkem, jehož víko je zcela odkryté a malý maniak míchá obsah akvárka s takovou intenzitou, že připomíná tyčový mixér. Je mi špatně. Zastavuji vír vody vprostřed akvárka a vidím plavat jen tři rybky. Čtvrtá není nikde v rádiu 5 metrů od akvárka, později ji nacházím nehybnou ležet na dně za filtrací. O resuscitaci ryb nevím nic, a tak zjišťuji co se vlastně stalo, ale nemusím být zrovna Sherlock, abych si mastná okna na hladině akvárka, lžíci a talíř polévky na stole opodál nedala dohromady. Vrahu! chce se mi zařvat, ale Samík je moc smutný, nerozumí, proč se jeho sociální cítění s rybičkami setkalo s nepochopením, notabene proč jednu rybičku vynáším patama (ploutvema) napřed a akvárko připomíná Mexický záliv.

P.S.: Protože jsem později zjistila, že nejde o neobvyklou příhodu a vzhledem k faktu, že já sama jsem před 34ti lety věnovala rybkám zbytek krupicové kaše (a kdyby jen to, jedny vánoce jsem kaprovi do vany nepozorovaně připustila teplou vodu, aby mu bylo teplíčko), nemůžu se na Samíka zlobit a tak házím jen záchranný tutorial pro podobné situace:

Ryby je potřeba neprodleně vytáhnout a odstavit do velké průhledné nádoby s odstátou vodou pokojové teploty. Já použila vodu na kytky. Pomocí čistých papírových ubrousků je nutno odsát mastnotu z hladiny, jde to překvapivě dobře. Pokud šlo o malou nehodu (kontaminace mastnou rukou nebo příborem bez zbytků jídla), pak by voda mohla být ok a stačilo by jí jen cca třetinu odebrat a nahradit čistou odstátou vodou, v opačném případě je potřeba všechnu vodu odčerpat a celé akvárko vyčistit od reziduí tuku a jídla, přičemž nutné je důkladně propláchnout i rostliny a kamínky.
Pak udělejte vizitu v "JIPce" - karanténní nádobě. Pokud jsou rybky čilé a na hladině nejsou stopy po mastnotě, pak se můžou poklidně vrátit do akvárka, v opačném případě je nutné vyměnit vodu v karanténě, aby byly rybky zase v čistém a "proplachovaly se".
U nás to naštěstí odnesla jen ta jedna nešťastná samička (něčí dcera nebo maminka, ach jo ;)), těžko říct, jestli se jí dostala mastnota do žáber nebo dostala lžící po hlavě, a ostatní jsou fit. Tak jsme z toho nakonec vyšli celkem dobře.

Chovatelským a rodičovským zdarům zdar-nazdar a ať vás radši nic podobného nepotká a už vůbec ne v sedmém měsící těhotenství. Řeknu vám, dřív ve mně ryby budily emoce jen na talíři, a teď chodím kontrolovat přeživší kousky a povídám si s nimi. Svatá prostato! ;)

Šťastný a ne poslední rok!

Vítejte v novém roce! 

Brrr...brutální humor ;)

Pokud vás nějak znervózňují děsivé zkazky o tom, že by tento rok měl být náš poslední, pak vás můžu uklidnit. Dál se množte, zasejte na jaře, neutrácejte úspory, hlavně plaťte hypotéky a složenky, ať neskončíte na dlažbě, pilně studujte, cvičte, neberte drogy, zabookujte si příštího silvestra na horách a buďte v klidu.
Celá záhada Mayského kalendáře vznikla totiž takhle nějak:


Baví se dva Mayové: 
"Ty vole, já mám malej šutr, mně se tam ten kalendář vejde jen do roku 2012..."
"Hm, tak to jednou někoho dost vyděsí..."


Tak vidíte ;) Hodně zdraví a štěstí v novém ruce a zítra alou do práce!

Fi

Chanuka Sameach!

Dnes po západu slunce začíná osmidenní svátek světel, Chanuka, něco jako židovské vánoce ;) Všem kterých se to týká, přejeme krásnou Chanuku a všem ostatním vinšujeme nádherné Vánoce, hodně radosti ze splněných přání pod stromečkem a rodinnou pohodu nejen o svátcích!

PS: A pokud vás chytá předsváteční nerv, tak si nalejte trochu vaječňáku (to můžou i těhotné a kojné) a zastavte se na 4 minutky s Chrisem Rea :)

PPS: Mimochodem, Samík miluje Let it snow. Jakmile zaslechne první tóny reklamy na Jacobs, která si letos písničku půjčila pro svůj spot, zastaví se a pohupuje se jak rozený šansoniér :D Dean Martin by měl radost.

Nezlob, nebo půjdeš do školky!

To jsem si zase jednou naběhla na hrábě...

Prostě jsem onehdá dostala hovězí nápad, že Samík začne chodit do školky. Na jedno či dvě dopoledne v týdnu, tak, aby se trochu socializoval, pobavil, pohrál si a připravil se na každodenní docházku a taky aby se začala trochu prodlužovat a přiškrcovat pupeční šňůra, kterou nám v Podolí pozapomněli přestřihnout.
Taky jsem chtěla mít víc času na takové věci jako si v klidu uklidit nebo si uvařit, si v klidu nakoupit nebo si dosaďte cokoli jiného co spadá do pracovní náplně ženy v domácnosti. Nápad se mi líbil čím dál víc a když mi ho posvětila i hlava rodiny, měla jsem radost, jako kdybych právě koupila last minute na Maledivy.
Vytipovala jsem jednu soukromou školku v našem okolí (nebylo to náročné, neb jsem neměla kritéria že se v ní musí vést speciální nebo alternativní pedagogika, vyučovat angličtina a podávat biosvačinky) a dohodla jsem se na první návštěvě, kterou bychom absolvovali spolu. Pro Samíka to nemělo být o moc jiné než náštěva hracího koutku, například.

Den D byl dneska. S ředitelkou jsem byla dohodnutá na deváté hodině, což mě trochu znervózňovalo už dopředu, protože Samík rozhodně nepatří mezi skřivany a běžně v devět hodin ještě doutná v peřinách a nechává si zdát o jízdě na růžovém slonovi nebo řízení hasičského vozu s velikým majákem. Ale nedá se nic dělat, je čas zavést režim, říkala jsem si tvrdě a nenápadně jsem roztáhla závěsy už v půl osmé a pustila do pokojíčku ranní slunce. A tak už po půlhodině šimrání jeho paprsky se Sami jakžtakž probral a přišoural se do kuchyně s výrazem čerstvě vylíhnutého ptáčka (už se mooooc těším, až budeme vstávat a vypravovat se do školy!).
Při snídani jsem se ho snažila namotivovat popisem toho co nás čeká, ale vyprávění o nových kamarádech a hračkách Sama nikterak nenadchlo a housku do sebe tlačil jak nejpomaleji to šlo. Mezi rozvážným žvýkáním si mě podezřívavě přeměřoval a já poprvé zapochybovala o vhodnosti mého odvážného plánu.
S B-ží pomocí jsme se vypravili včas před devátou a na cestu nám svítilo sluníčko a nejen to - nad Prahou se klenula nádherná duha. Jistojistě dobré znamení, ujišťovala jsem se. Když jsme však prošli vchodovými dveřmi školky, Samovi se rozsvítil nějaký pomyslný radar a začal skládat hubičku do krabičky. Nejspíš měl deja vu z minulého života a tušil, že odtud je už jen krůček k denní docházce, poté nástupu do školy, studiím a nakonec to skončí zahájením nekonečného pracovního procesu. Odhodlal se rozhodně nic neuspěchat.

Bylo mi horko. Nepomohlo ukazování obrázků na stěnách ani nefalšovaný zájem culíkaté holčičky, Sam se dožadoval odchodu a plakal tak vyděšeně, jako kdyby právě předčasně uviděl čerta. Po čele mi stékal pot, mimino v břiše sebou mlelo na podporu brášky, Samík mě táhl za ruku k východu a v krku mi kynul obrovský knedlík. Byla to směs dojetí nad pidizařízením pro pidilidi, roztomilými výkresy a dekoracemi a lítosti nad  opravdovým stresem, který Samík evidentně zažíval. Paní ředitelka mě ujišťovala, že to je normální a opravdu nevypadala ani trochu vyvedená z míry, narozdíl ode mě, tak jsem nás radši omluvila, zamumlala jsem že to raději zkusíme jindy a s uřvánkem v náručí jsem spěchala na vzduch, kde jsem se snažila stabilizovat duševní stav nás obou.

Vzala jsem Sama do blízké kavárny na jablečný džus na usmířenou. Popíjel nápoj brčkem, mlčel a vyčítavě si mě prohlížel, když jsem průběh zahájení školkové docházky líčila muži v dlouhé sms, na kterou mi za chvíli přišla odpověď: "Nemuzu rict, ze by me to prekvapilo." (no nejsou ti muži skvělou oporou? Asi sháním tuto knihu..;)).

Ale potom byl Samík aspoň zlatej. Šli jsme spolu nakoupit, držel se mě, dokonce mi chvíli nesl i tašku, nekradl věci z regálů jako obvykle, nepáchal škody a neutíkal jako obvykle, trpělivě se mnou oběhl i další pochůzky, doma snědl oběd a po něm bez obvyklých cavyků zalehnul a usnul (přičemž se ke mně tiskl jako přísavník pětiprstý).

Čerta s Mikulášem jsme na dnešek nepozvali (ostatně to nemáme v úmyslu ani za rok, ani jindy), protože my naše dítě čertem strašit nemusíme. My máme ode dneška jiný zastrašovací nástroj - školku.

PS: Po dnešku mám pocit, že další pokus o docházku budu schopna absolvovat až po porodu a odkojení, až budu zase v normální emocionální kondici. Pokud se mi náhodou už po porodu nevrátí, pak aspoň budu moct použít nějaké podpůrné prostředky jako třeba Bachovky (krizovou esenci), alkohol nebo jiné drogy, protože přátelé, první návštěva školky může být fakt mazec.

Zatracený hormony!

Když jsem čekala Samíka, znala jsem pojem těhotenských hormonů pouze z vyprávění a pozorování hormony "postižených" nebo "zasažených". Štkaní nad televizními reklamami na plenky a životní pojištění jsem nechápala, nadužívání rozteklých zdrobnělin mi bylo nadále cizí a nic mě nemohlo nepřiměřeně dojmout nebo vykolejit. Větší psychické odolnosti a rovnováze jsem se prostě ve svém stavu těšit nemohla. Podobně jako figuranti v tv reklamě na nápoj s l.casei imunitass, i já byla v nějaké imaginární ochranné bublině, skrz jejíž pevnou membránu  se ke mně nedostalo žádné svinstvo světa (s výjimkou týrání zvířat, které intenzivně prožívám nezávisle na svém stavu přesně od doby, co máme kocoura).

No, tak teď na mě došlo. Druhé těhotenství je v tomto ohledu prostě úplně jiné.

Televizní zprávy skoro nemůžu sledovat, protože jsou pro mě emočně velmi vypjaté. Samozřejmě jsou události, které se asi dotknou všech. Třeba opuštěné gorilátko...fň...
Ale jako mně bylo líto Kaddáfího, že ho popravili jako psa! Nepomáhal ani protiargument, že Kaddáfí zase nechal jako psy popravit tisíce lidí - to mi bylo ještě hůř, pro změnu kvůli všem těm lidem.
Ještěže aspoň trochu se u zpráv člověk může zasmát, třeba nad novým češtinským termínem "odklonit" :D z autorské dílny exministra Kocourka. (N@va: Dva pachatelé ve věku 17 a 19 let přepadli večerku na náměstí ve Lhotě a odklonili celou tržbu).
No nezní to hnedle sofistikovaněji? :D

Každopádně já mám pro svoji nezvyklou citlivost soukromou teorii, a to sice že čekám nositele chromozomů XX, čili děvče. Můj mimořádně nuzný zjev by teorii potvrzoval - zatímco se Samem jsem jenom kvetla, měla jsem skvělou pleť a opravdu hezké vlasy, tentokrát mám pleť se sklonem k nečistotám a vlasy vypadají nejlíp v koňském ohonu, nebo pod čepicí. Jiné vysvětlení pro odlišný průběh druhého těhotenství nemám. Tak jsem opravdu zvědavá na březen!




PS: Mimochodem, pokud s vámi též cloumají těhotenské nebo laktační hormony a chcete si poplakat, tak čtěte dál:

Jednou v létě jsme na naší příjezdové cestě potkali ježečka, jenž byl raněný a měl zlomenou nohu, která mu nepřirozeně trčela do strany. Ležel u cesty, sípal a upíral na mě očka jako dva tmavé korálky, smutné a plné bolesti. Mladší děti dělaly óóh! a důležitě spínaly na ježkem ručky, starší Šimon, akční jako vždy, navrhoval neodkladnou operaci na místě. Soused lakonicky konstatoval že to má ježek za pár a ať na něj nesahám, nebo něco chytnu. Měla jsem knedlík v krku a klepala se mi brada z představy, že ježura jen tak pojde. Odnesla jsem ho na zahradu pod strom, pojistila stín deštníkem a svlažila jsem mu čumáček trochou vody. Pak jsem zavolala do záchranné stanice v Makově u Písku, kde byli ochotní se o ježka postarat a navrch mi poradili, ať zavolám na jeho transport Městskou policii. Bylo mi žinantní strážce pořádku s takovým požadavkem obtěžovat, ale kluci překvapili, do 10 minut byli u nás na samotě a naprosto sdíleli moje odhodlání pro záchranu ježečka! Zúčastněně se ho ujali a ještě říkali, že radši vezou raněné zvířátko do ZS, než ožralu na záchytku do Budějovic! ;)
Nejlepší na celé téhle příhodě je, že v Makově opravdu ježka zachránili a po dvou týdnech pustili zpět do přírody.
No... a už se mi zase mlží zrak.......

Rodinné stříbro aneb jak je to s tou péčí o dítě

Dneska jsem narazila na super odkaz na blogu Ronji (doporučuji odkaz, i blog).
Díky Ronjo, díky Veroniko Žilková, budu odkazovat dál a teď na něj navážu.

Když jsem brzy po Samově narození dostala od švagrové (matky tří dětí) knížku o péči o dítě, tak jsem se divila, že zrovna ona shledává takovou knížku jako vhodný dárek pro jinou čerstvou matku, notabene pro mě (protahuju hubu a obracím oči vsloup ;)). Nevěřím, že jakákoli čerstvá maminka nezvládne péči o svoje miminko bez toho, že by se nejdřív musela nadrtit postup v nějaké bichli, často hojně prošpikované reklamními fotkami formátu A4 na dětskou kosmetiku a kočárky, což jasně poukazuje na to, jaký účel má taková kniha především! Drahnou dobu jsem Život dítěte vůbec neotevřela a i přes její velikost jsem ji okázale ignorovala. Už jsem se poťouchle těšila, jak podniknu nějakou odvetnou akci a švagrové dám pod stromeček třeba stolní kalendář Vaříme s Jirkou Babicou nebo knihu Historie a současnost nohejbalu v Čechách.
S odstupem času se omlouvám švagrové i autorce podceňované knihy, Kateřině Janouchové.


Kateřina žije ve Švédsku a nevtíravě zastává laskavou tolerantní výchovu, ale s pevnými hranicemi (tedy žádné: "drahoušku, ty jsi ale opravdu šikovný, ale nebylo by lepší, kdybys přestal tím mečem bodat do parket?").
Je sama matkou pěti dětí, což je mi velice sympatické, protože - při vší úctě k mnoha mužským psychologům, ale i bezdětným ženám-psychouškám - cítím, že jedině ženská, která si projde osobní zkušeností, notabene několikanásobnou, mi může případně opravdu něco říct k takové věci jako je být matkou. Navíc ona umí pojmenovat věci pravým jménem, takže bez frází a příkras přijde na přetřes všechno "lidské", přesto bez zbytečného dramatizování a dělání z "roviny kopec", jak říká naše mamá.

Suma sumárum je opravdu nesmírně oblažující číst, že není vůbec nebezpečné, když je vaše tříleté dítě prakticky živo pouze ze dvou druhů jídel (u nás ze čtyř: kuřecích "híhečků" s brkaší, špaget bolognese, svíčkové a palačinek) a denně mu zcela nevýchovně snesete jedno Kindervejce. Jediné, co to může negativně ovlivnit, jsou maximálně tak vztahy s kamarádkami, které nasedly na módní alternativní vlnu a se svými potomky jedou v bulguru, pohance, naklíčené pšenici, spinují vodu a vůbec veškeré tekutiny a před jídlem zarecitují waldorfskou říkanku:

Všechno co roste ze Země,
chutná a voní příjemně.
Sluníčko s deštěm den co den,
rostlinky ze Země vytahují ven.
Děkujeme ti sluníčko,
žes uzrálo zrníčko.
Děkujeme ti Země milá,
žes to zrnko v sobě skryla.

V knížce je víc "úlevových" pasáží a moc se mi líbí, že v ní nacházím oporu pro některé moje společensky nepřijatelné názory, např. jako že nevidím nejmenší důvod proč týrat dvouleté dítě odnaučováním dudlíku nebo systematickým odplenkováváním. Ještě jsem nezaznamenala žádného fyziologického jedince, kterému by vášeň pro dudlík a plenu vydržela přes školní docházku až do dospělosti, tím míň mám důvod se obávat, že by Samík byl zrovna tím prvním. (A opravdu, přes mé nulové úsilí se zbavil obého, a to dokonce plus mínus nastejno jako "cvičené" děti). 

Ale zpět ke knížkám a rozumům. Je škoda, že není víc "normálních" knih.

Je škoda, že mezi současnými rodičovskými bestsellery je (typicky americkým patosem napsaná) kniha pojednávající o tom, jak vychovávají své děti indiáni v Amazonii, nebo hit o výchově dětí v Západním světě (např. svírání potomků v pevném objetí) od bezdětné psycholožky.

Ale úplně největší škoda je, když v rodině nefunguje předávání selských rozumů a vzorů z generace na generaci a člověk je na to tápání, experimentování a aplikování rozumů z knih a netu vlastně odkázán. Jsem ráda, že mám v té svojí rodině normální zdravý vzor. Díky mami, díky babi, ale i díky vám, táto a dědo!  

Snad se mi podaří to naše rodinné stříbro "nezabít" a předat v pořádku dál!